Jan Šmíd – zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii
Zpravodaj ČRo-1 Radiožurnálu v USA (1991–98) a ve Francii (2003; znovu od 2006), autor knih Tenkrát v Americe (1998), dvoudílné biografie Jaromíra Jágra Z Kladna do Ameriky (1995) a Má léta v Pittsburghu (2001) a Portugalský deník (2004). V letech 1999–2000 působil jako šéfredaktor Nedělních Novin. Od roku 2000 připravuje pro Českou televizi v rámci pořadu „Postřehy odjinud" sérii cestopisů z francouzských regionů, které provázejí knižní vydání: Obrázky z Provence (2000), Obrázky z Normandie (2002) a Obrázky z Bretaně (2003), Obrázky z Korsiky (2004) a Obrázky z Paříže (2005). Nyní pracuje na novém svazku Obrázky z Burgundska (vyjde v listopadu 2006).
Narodil jsem se 4. ledna 1965 v Pelhřimově, v krásném městě v jižních Čechách, ve městě rekordů a kuriozit, s nádhernou přírodou v okolí a nedalekým poutním místem Křemešník, kde stojí Křížová cesta, kterou navrhl a postavil můj děda, František Šmíd. V Pelhřimově jsem strávil dětství a mládí, v dresu Spartaku vstřelil několik gólů /opravdu hodně málo/ a pořád se tu cítím doma – mám tady trvalou adresu a v Pelhřimově žijí moji rodiče a blízcí. V Praze jsem vystudoval fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, absolvoval stáž v USA a v BBC ve Velké Británii.
„Mikrofon je váš největší soupeř a spojenec zároveň, vždy prozradí veškeré vaše pocity či stavy nejistoty," řekl mi kdysi Karel Kyncl a já si jeho slova pamatuji dodnes. I proto, že tento skvělý novinář bude navždy mým nenapodobitelným vzorem a jeho skvělé fejetony v Zápisníku zahraničních zpravodajů přispěly k mé fascinaci rozhlasem. Nastoupil jsem do něj v roce 1990 a o rok později odjel jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu do Spojených států.
O Americe můžete říci cokoliv a pořád to bude pravda. To jsem si ověřil během své sedmileté práce v této fascinující zemi. Měl jsem možnost dělat rozhovory s viceprezidentem Gorem, ministry zahraničí Madeleine Albrightovou, Lawrencem Eagleburgerem, Alexandrem Haigem, ministrem obrany Williamem Perrym, s herci jako Christopher Reeve, Jane Fondová a dalšími osobnostmi včetně maminky Billa Clintona. Díky Jaromíru Jágrovi jsem poznal nejlepší hokejovou soutěž na světě a mohl mluvit s hvězdami jako jsou Wayne Gretzky či Mario Lemieux. Přesto na mě nejhlubší dojem zanechalo setkání s normálními Američany, kteří jsou pořád něčím výjimeční.
Byly asi tři hodiny ráno. Party na Adams Morgan pomalu končila a jen pár nezmarů si dál nafukovalo břicho Budweiserem. Ostatní pomalu mizeli. Vyšli jsme před dům. Někteří se chystali chytit taxíka, další se rozhodovali, zda sednout za volant, a zbytek byl připraven vsadit všechno na své nohy. Náhle náš zrak upoutal motocykl zaparkovaný přímo před námi. V tom momentě někdo vzadu vykřikl: „Ale to je přece úžasná motorka, nádherný kousek! Jen se tak na ní svézt." Souhlasně jsme přikyvovali a sledovali milovníka motorek, jak okukuje stroj. Mladík obcházel hondu ze všech stran a neustále kroutil obdivem hlavou. Pak na ni sedl, nastartoval, řekl: „See you later" a odjel. Motorka byla totiž jeho. (Tenkrát v Americe, 1998)
Po návratu z USA jsem byl osloven Karlem Bělohlavým a Jaroslavem Večeřou a začal s Českou televizí Ostrava připravovat cyklus POSTŘEHY ODJINUD. Začali jsme v Provence, po dvou letech točili v Normandii, Bretani a na Korsice a posledním regionem bylo Burgundsko. Francii jsem si zamiloval a protože jsem ji chtěl lépe poznat, domluvili jsme se v Českém rozhlase na určitém druhu spolupráce, která mi umožnila strávit tady celý rok 2003 jako zpravodaj.
„Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je pohyblivý svátek." (Ernest Hemingway: Pohyblivý svátek)
Mohu se považovat za jednoho z těch šťastných, pro něž je práce koníčkem (alespoň většinu času). V Českém rozhlase jsem uváděl zpravodajské Ozvěny dne, rád jsem přispíval i do pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů (změnu vysílacího času z poledne na třináctou hodinu stále považuji za velkou chybu) a každou středu jsem se těšil na Filmžurnál, který jsem moderoval s Jolkou Krásnou. Život příjemně plynul ať už na fotbalovém hřišti, kde jsem hrával s Mírou Bosákem I.A. třídu za B tým Slavoje Vyšehrad, či v hospůdce U krále Brabantského na Malé Straně, kterou jsme nakonec, velice neradi, museli kvůli špatnému pivu vyměnit spolu s Danem Hrubým, Mildou Tesařem, Míťou Gaydečkou, Čendou Lorencem a dalšími kamarády za Rudolfinum. Když začalo být hezky, chodili jsme s rozhlasovými kolegy hrát tenis do Italské a vzhledem k tomu, že jsem bydlel na Vinohradech kousek od Grébovky, měl jsem to blízko i do budovy Českého rozhlasu. Prima život.
Ale pořád jsem toužil alespoň ještě jednou pracovat jako zahraniční zpravodaj, strávit nějaký čas v jiné zemi a můj sen se splnil jednak v tom, že jsem se zpravodajem znovu skutečně stal a navíc v zemi, kterou, s výjimkou rodné, považuji za nejkrásnější na světě. Od ledna 2006 jsem tedy zpravodajem Českého rozhlasu v Paříži.
Nejraději připravuji ranní reportáže, kde mohu přiblížit prostředí, ukázat, jak se žije jinde a s oblibou cestuji i do jiných regionů, neboť Francie je velmi rozmanitou zemí. Dávám přednost příspěvkům, na kterých mohu nějakou dobu pracovat, podbarvovat je hudbou, trochu si s nimi hrát. Naopak, stále méně mě baví přinášet strohé agenturní zpravodajství ze zdrojů, které jsou volně dostupné, ale i to, bohužel, k mé práci patří.
A jaké mám cíle? Snad jedině ty, aby až tady budu končit, si posluchači řekli: poznali jsme zajímavá místa, víme, jak lidé ve Francii žijí, máme chuť se tam podívat. To bych považoval za největší ocenění své práce. Jinak o tom, co bych chtěl dělat, nemluvím – „chcete-li Boha rozesmát, vyprávějte mu o svých plánech." (Jake Horsley: Matrix – mýtus o naší době)
