Le Train Bleu
Isabelle podobnou otázku určitě čekala. Pracuje tady už šestnáct let a ví dobře, že téměř každý, kdo sem zavítá, chce vědět, kde seděla ona brutální Nikita v dnes už kultovním snímku Luca Bessona. Takže když ji tuto otázku položím, není vůbec překvapená, naopak, vypadá, jako by se na ni těšila.“ „Hned vedle vás, po vaší pravé ruce. Chcete si přesednout?“ vybízí mě.
Raději zůstávám tam, kde jsem a pootáčím hlavu doprava, abych viděl za sebe, k dalším boxům. Právě tam to Nikita ve filmu trochu „vyčistila“. Ve zkoušce obstála a restaurace rovněž. I díky tomuto filmu dnes celý svět zná Le Train Bleu, který například v Japonsku je považován za jednu z hlavních atrakcí Paříže. A přitom je to vlastně nádražní restaurace.
Byla otevřena u příležitosti Světové všeobecné výstavy v roce l900 společností PLM, která jak je z názvu patrné zajišťovala železniční spojení na trase Paříž, Lyon a Marseille. Na úžasných freskách je krajina podél trati zachycena stejně jako dominanty všech tří měst. Je to jeden z nejkrásnějších secesních interiérů v celé Paříži a na jeho výzdobě se podíleli nejznámější malíři přelomu století jako Francois Flameng, Albert Maignan, či Frederic Montenard. Když přijdete dovnitř tak nevíte kam s očima, s obdivem si prohlížíte strop, sošky, uspořádání místnosti, tak trochu ve stylu velkého vlaku, zrcadla, pořád objevujete něco nového a vůbec si nevšimnete toho, že na vás někdo mluví. Aha, to mě jen chtějí uvést na místo. Mé místo je v Zlatém sálu, hned proti hodinám, které tady pochopitelně hrají svou nezastupitelnou roli, zejména v poledne spousta lidí spěchá, ostatně jsme přece na nádraží. Sotva dosednu, přenese mi číšník Pommery brut royal a za chvíli si přisedne Isabelle, aby mi o restauraci něco řekla. „Teď v poledne sem chodí hlavně obchodníci, lidé, kteří někam jedou a také ti, co na někoho čekají. Večer sem ale chodí úplně jiná klientela, je tu také mnohem více cizinců, zejména Japonců. Snad s vyjímkou srpna, kdy je doba dovolených, tu máme pořád plno, “ vysvětluje mi Isabelle. „A co je tím hlavním lákadlem?“ zajímám se. „Určitě ten dekor, interiér, prostředí je opravdu pohádkové, když pozorujeme některé návštěvníky, tak vidíme, že se spíše než do talíře dívají pořád kolem sebe, prohlížejí si strop, snaží se uhádnout, jaká místa fresky představují. A také se snažíme, aby tu byla uvolněná atmosféra. Třeba v neděli sem chodí hodně rodin s dětmi, často se tady zastaví i ti, kteří právě přijeli z hor, s lyžemi na ramenou, nepanují tu žádná striktní pravidla, co se oblečení týče a také si pořád uvědomujeme, že jsme na nádraží. Proto nabízíme velmi populární „menu TGV“, s tím, že předkrm, hlavní jídlo i desert dostanete do pětačtyřiceti minut,“ dodává Isabelle.
Mám dost času, vychutnávám si amuse bouche – melounový sorbet se šunkou a raději si vybírám ze dvou dalších menu – Sarah Bernhardt a Rejane. Nakonec volím to druhé a jako předkrm si dávám Lyonskou klobásku s pistáciemi a perigordskou omáčkou v houstičce. Když mi to přinesou, tak si říkám, že už snad ani nemusím hlavní chod, Brioche je přes celý talíř, klobása obrovská – hezký oběd pro dřevorubce. Trochu mi to připomíná stravování v typicky lyonských „bouchon“.
Naštěstí mi dají dost času na to, abych se po tomto „nářezu“ vzpamatoval a pak přinese číšník Franck, s nímž jsem se během oběda trochu skamarádil, kachní tournedos v perníkové krustě, s omáčkou s černým rybízem a hranolky Pont-Neuf ze sladkých brambor. Je to dobré, ale velkolepý gastronomický zážitek to není. „Kvůli němu se sem ani nechodí,“ potvrzuje mi Franck. „Nejsme gastronomickou restaurací, na nějaké hvězdičky Michelin můžeme v klidu zapomenout, vždyť denně děláme pět set jídel, sem se chodí hlavně kvůli interiéru. A kvůli těm filmům.“ Franck tady pracuje už od roku l988 a natáčení všech filmů pamatuje. „Nikita se točila v noci, myslím, že na to potřebovali tak tři až čtyři dny, natáčelo se od půlnoci do šesté hodiny ráno, potkal jsem i Bessona, sympatický chlapík. Ale vzpomínám si i na natáčení Prázdnin Mr. Beana, to se točilo támhle o kousek dál, nedaleko okna, odkud vidíte vlaky. Jeho scénku zvládli natočit za den,“ říká a když se ho ptám, jestli se ve filmu také mihnul, jen se směje. „Kdepak, měli svoje figuranty.“
Co vás v této restauraci překvapí, je zvláštní, přijemná a opravdu trochu bezstarostná atmosféra, jak o ní mluvila Isabelle. I když je to trochu nelogické, lidé tady přece pospíchají, jak se na správné nádraží sluší a patří, čekal bych tu určitě více stresu. Měl jsem na to svou teorii – když lidé jedou dolů na jih, do Provence, a odtud, z Gare de Lyon se jezdí většinou právě tam, tak se přece vždy těší, proto mají tak dobrou náladu. Ale Franck mě trochu vyvedl z omylu. „Většinou k nám zajdou ti, kteří se z cest právě vrátili a pak také ti, kteří čekají na příjezd vlaků a své blízké a známé. V poledne je tady určitě trochu fofr, ale mě to vůbec nevadí, lidé jsou pořád slušní, i když mají naspěch. Možná je uklidňuje to prostředí,“ dodává a za chvíli mi nese desert – bábovku Baba s rumem. Není to žádná malá bábovička, ale opravdu povedený kousek a rumem tady také nešetří. Když mi ji začal polévat, nečekal jsem nic zlého, rum v bábovce hezky mizel, pěkně ji načechral a teprve poté, když jsem spořádal půlku mi došlo, že s tím rumem to asi nebude úplná legrace. Franck mi na ní vylil nejméně jednoho velkého panáka.
V cíli jsem toho měl dost, v kombinaci s „welcome drinkem“ a trošku průměrným Cotes de Bourg Laroche Joubert, které jsem popíjel ke kachničce, začínaly mít půvabné fresky poněkud impresionistický nádech. Franck po mě spiklenecky pomrkával, jako by mi chtěl naznačit, abych si dal příště bábovku raději bez „omáčky“. Když jsem se s ním loučil a opouštěl svůj stůl „vedle Nikity“, měl jsem pocit, že jsem se najedl na dva dny. Le Train Bleu je v každém případě více brasserie než restaurace a milovníci té nejvyšší gastronomie by nad tou „fabrikou“ možná ohrnovali nos, ale je to místo, kam by měli všichni návštěvníci Paříže, představující si, jak vypadala francouzská metropole před sto lety, určitě alespoň jednou zajít. Ne snad proto, že toto místo milovali například Brigitte Bardotová, Jean Cocteau, Salvardor Dali či Jean Gabin, ale protože tady vítají všechny kategorie klientů a určitě nemusíte mít pocit, že sem nepatříte. Naopak. Pro mnoho lidí začíná Paříž právě tady, na tomto nádraží.
Jan Šmíd
Le Train Bleu www.le-train-bleu.com
