Jan Šmíd

Isabelle podobnou otázku určitě čekala. Pracuje tady už šestnáct let a ví dobře, že téměř každý, kdo sem zavítá, chce vědět, kde seděla ona brutální Nikita v dnes už kultovním snímku Luca Bessona. Takže když ji tuto otázku položím, není vůbec překvapená, naopak, vypadá, jako by se na ni těšila.“ „Hned vedle vás, po vaší pravé ruce. Chcete si přesednout?“ vybízí mě.

Raději zůstávám tam, kde jsem a pootáčím hlavu doprava, abych viděl za sebe, k dalším boxům. Právě tam to Nikita ve filmu trochu „vyčistila“. Ve zkoušce obstála a restaurace rovněž. I díky tomuto filmu dnes celý svět zná Le Train Bleu, který například v Japonsku je považován za jednu z hlavních atrakcí Paříže. A přitom je to vlastně nádražní restaurace.

Poprvé jsem o bistru Polidor slyšel v souvislosti se servírkami. Prý to jsou „herdek baby“, které se s nikým moc nemazlí a jsou věrné. Tedy restauraci. Na zdech prý najdete jejich fotky jak vypadaly před deseti lety. Marně jsem však po symbolu plynoucího času pátral. V Polidoru jsem totiž zjistil, že se tady čas úplně zastavil.

Třetí pokračování reportáží z mystických pařížských restaurací, tentokrát z Versailles od „showmana" Gordona Ramseyho. Reportáže vycházejí v časopise Wine and Degustation.

Gordon Ramsay u králů

Francouzi jsou gastronomií doslova posedlí. Nikdo jiný neutratí za oběd v průměru k platu tolik, jako oni. Navzdory zrychlujícímu se životnímu tempu, si mnozí z nich stále nenechají sáhnout na ony dvě hodiny, které v poledne jídlu věnují. Nikde jinde neprobíhá tolik gastronomických soutěží jako tady, neexistuje země, kde by se běžně jezdilo třeba dvě stě kilometrů jen tak na večeři. Ale přesto, největší důkaz o posedlosti jídlem i jeho přípravou jsem našel v restauraci Gordon Ramsay au Trianon ve Versailles, asi půl hodinky od Paříže.

Tak tato restaurace sloužila jako inspirace ke kreslenému filmu Ratatouille, má dvě hvězdičky Michelin a najdete ji malý kousek od Champs Elysées. Je to druhý díl seriálu o pařížských restauracích, který dělám pro časopis Wine and Degustation

Doma u Remyho

Než jsem se dostal ke svému stolu, mělo se mnou co do činění sedm lidí. První mi u vchodu obřadně otevřel dveře. Pak mě přivítala dvojice, zatímco mě mladá žena v kostýmu obdařila trochu křečovitým úsměvem, perfektně oblečený muž, který spíše připomínal bodyguarda, mi dělal společnost až ke stolku s knihou, kde našel mou rezervaci. Pak mě vyzval, abych ho následoval. V salonu, kterým jsme prošli, stáli připraveni dva muži, snad pro případ, že bych mírně zaškobrtl. Jejich hlavní úkol pak zřejmě spočíval v tom, že zdravili hosty. V restauraci samotné si mě přebral kolega a další chlapík mi odstrčil stůl, abych se pohodlně vešel na židli. Není divu, že jídlo je tady tak drahé, když musí zaměstnávat tolik personálu.