U velkého kuchaře Escoffiera
V našich knihkupectvích můžete najít objemnou knihu, která se jmenue Moje francouzská kuchyně. Napsal ji Auguste Escoffier, který je považován za krále francouzských kuchařů, v knize shromáždil recepty tvořící páteř francouzské gastronomie. Takhle vypadá jeho muzeum.
Ještě před dvěma týdny jsem vůbec netušil, že se Auguste Escoffier narodil na Azurovém pobřeží a že má ve svém rodném domě dokonce muzeum. Do té doby jsem neslyšel ani o vesničce Villeneuve-Loubet, kterou najdete jen kousek od Cagnes sur Mer, kde žil Renoir. Ale jednou jsem si takhle prohlížel reklamní časopis o všech možných akcích, které nabízí Azurové pobřeží v létě a všiml si unikátní výstavy „Ženy za plotnou", která probíhala právě v rodném domě známého kuchaře.
Vesnička Villeneuve-Loubet leží více ve vnitrozemí a přestože pořád ještě není příliš vzdálená od moře, působí teď v létě, jako vylidněná. Když jsem pak podle cedulí směřoval k muzeu a domku Augusta Escoffiera, nepotkal jsem ani jednoho turistu. Došel jsem k domečku a všude panoval takový klid, že jsem si myslel, že je snad zavřeno. Je to opravdu dům, kde se Escoffier narodil a kde strávil dětství, stálá expozice, kterou si tu můžete prohlédnout je věnována jeho životu i kuchyni obecně, vysvětluje mi hned u vchodu Julie Duronová, a potvrzuje, že ve druhém patře je opravdu expozice věnována ženám v kuchyni – zamířím tedy nejprve tam – z ryze profesních důvodů – doufám, že tam najdu alespoň jednoho člověka, který mi může sdělit své dojmy – měl jsem štěstí – narazil jsem na párek z Norska – hned na ně vystartuji s otázkou, proč je žen ve špičkové gastronomii tak málo Ženy vaří pořád, je to součást jejich života, zatímco muži mají čas na kreativitu, muži v tom vidí umělecký rozměr a mají na to čas, žena vaří proto, aby uživila rodinu, děkuji oběma Norům za jejich pohled, dodatečně jim blahopřeji za to, že se norský šéfkuchař stal letošním vítězem prestižní soutěže Alaina Ducasse v Lyonu a pádím si prohlédnout celé muzeum pěkně od podlahy.
Auguste Escoffier sice pochází z jihu, ve třinácti letech nastoupil v Nice do učení do restaurace svého strýce, potom žil postupně v Paříži, Lucernu a Monte Carlu, ale světový věhlas získal hlavně v Londýně, kde až do roku l921 vedl kuchyni luxusního hotelu Carlton. Jeho život je dokumentován klasickým stylem – ve vitrínách najdeme jeho dopisy, recepty,fotografie, občas je někde naaranžován stůl s talíři a příbory – expozice je to dost statická a ne příliš atraktivní – zajímavé jsou snad jen různá menu ze slavných restaurací v posledním patře . Už rozumím tomu, že se sem tolik lidí nehrne – naštěstí ale dal ještě jeden člověk muzeu před mořem a to tento chlapík z Lyonu, který si pozorně pročítá recepty – Můžeme tady vidět celou historii francouzské gastronomie, i všechno, co si představíme pod pojmem francouzská kuchyně, co se samotného Escoffiera týče, je to jméno, které je ve Francii dost známé – ale tady se o něm dozvíte pochopitelně daleko více stejně tak o gastronomii doby, v níž žil, říká tento gurmán, vytáhne z kapsy papír a tužku a dokonce si začíná některé recepty opisovat. Připadá mi to poněkud paradoxní – francouzská kuchyně je tak rafinovaná, pestrá, rozmanitá ale muzeum, které o jejích základech vypráví je tak jednoduché, smutné, jako by bylo tak nějak předvařené. Lidé kteří sem přijdou se zajímají o jeho kuchyni a také gastronomii obecně, jsou to fanoušci Escoffiera říká Julie a pak dodává větu, které moc nevěřím – je to jediné muzeum podobného typu ve Francii. Chce se mi dodat naštěstí ale pak mě napadá – potřebuje mít vlastně dobrá gastronomie muzeum?
