Jan Šmíd

V Zápisníku zahraničních zpravodajů navštívíme alternativní francouzské hlavní město – tedy z pohledu jihu. Stojí určitě za návštěvu.

Ať se vám všechno daří. A jak by měl vypadat francouzský rok? Znáte to, "chcete-li Boha rozesmát…. Ale když to nejsou plány, mohou to být třeba momentální nápady. Knížka Mucha v Paříži? Nové vydání Obrázků z Bretaně? Nebo Obrázky z Bretaně podruhé? Nebo Obrázky z Bordeaux? V každém případě se těším na slyšenou na vlnách Radiožurnálu či na viděnou v Objektivu a snad brzy i na nových stránkách….

Kdo by neznal komisaře Moulina. Yves Renier, jeho představitel vydal před několika týdny zajímavou knihu. Pochopil jsem z ní, proč ho hrál tak realisticky.

Objektiv z minulého týdne, kde jsme vás zavedli například i do tohoto půvabného zámku Vaux le Vicomte, byl posledním před prázdninami, během příštích dvou měsíců se budou reportáže už jen reprízovat. Já zítra mířím do Provence, kde budu dva týdny a pak se vrhám znovu na Champagne s cílem pokusit se všechno stihnout tak, aby Obrázky z kraje Champagne mohly vyjít před Vánoci. Uvidíme. Děkuji všem za vaše emaily, teď však na ně nebudu schopen odpovidat, nebot budu dva tydny mimo internet, odpovím po návratu do Paříže. Takže hezkou dovolenou.

Tomáš Berdych zřejmě v brzké době nedostane francouzský řád Čestné legie, ale jeho vztahy s Francií vykazují výrazné známky zlepšení. Francouzští novináři si ho před časem vybrali jako terč a vyhlásili ho nejméně sympatickým tenistou na okruhu. Berdycha určitě nemůžeme obviňovat z toho, že svým chováním připomíná „rozjuchané" Španěly, ale označení „ledovec", jak ho charakterizuje místní tisk, je možná až příliš silné. Náš hráč je povahy spíše introvertní než vyloženě arogantní.

A přestože si novináři všimli, že po vítězství nad Južnym náš tenista absolvoval všechny povinné rozhovory velmi ochotně a přestože se občas podivoval nad jejich četností – „cože, ještě jeden?" působil sympaticky a mile.

V neděli vysílá Česká televize v pořadu Objektiv v 10.30 naši reportáž z půvabného městečka Annecy. Navštívili jsme i okolí včetně jednoho exkluzivního hotelu, kde má svůj pokoj herec Jean Reno. Annecy kandiduje na pořadatelství olympijských her v roce 2018 – věřím, že si zachová svůj původ a ten nesmyslný cirkus zájmových kroužků se nakonec uskuteční někde jinde.

Přijíždíte-li do padesátitisícového Annecy, které najdete v regionu Rhone-Alpes nedaleko Chamonix a švýcarské Ženevy, upoutají vás na ceduli s názvem města čtyři květiny, znamená to, že Annecy dostalo vůbec nejvyšší ocenění v kategorii Ville Fleurie, což bychom mohli přeložit jako rozkvetlá města.

Už na besedách jsem doporučoval knihu Stephena Clarka Merde impossible, po skvělé prvotině Merde – Rok v Paříži, byly jeho další knihy spíše průměrné, ale tahle je vynikající. Navíc mi prozradil, jaký výrobce v kraji Champagne ho inspiroval k svéráznému vinaři, který dodal šampaňské na tu velkolepou svatbu. Do vesničky Ay, kde vinařství leží, se vypravím co nejdříve – snad se o tom dočtete v Obrázcích z kraje Champagne.

Foto: Joachim Dvořák, Labyrint

/Mezinárodní knižní veletrh, Praha/ – Merde!

Od Hany Růžičkové mi přišla na email informace o tom, že její kniha vyhrála v rámci soutěže TOURMAP. Protože se mě to trošku týká, tak přetiskuji její radost. Je to pro mě radostná či smutná zpráva?

...Moje prvotina ŠVÝCARSKO – CESTOPIS VE FOTOGRAFII, vydaná nakladatelstvím Mladá fronta, vyhrála ve třetí kategorii a umístila se před publikací „Z Paříže..." od Jana Šmída (2. místo) a „Každý kopec má své... nej" od Milana Silného (3. místo). Toto úžasné vítězství mne těší i proto, že konkurence byla opravdu silná a svá díla do soutěže přihlásili takoví autoři jako je můj kamarád Miroslav Náplava, dále Martin Mykiska, Ivan Orel, Hynek Adámek a mnoho dalších.

V pátek 14. května 2010 v obědovém čase proběhlo slavnostní vyhlášení výsledků 7. ročníku soutěže TOURMAP 2010 pořádané v rámci 43. ročníku mezinárodního filmového festivalu TOURFILM 2010.

V neděli 16. května vysílá Česká televize v pořadu Objektiv naši reportáž z Moulin Rouge. Průvodcem nám bude Mario Berousek, který v slavném kabaretu vystupuje. Vy všichni, kteří jste byli na mém povídání o Paříži reportáž znáte, přesněji, její hrubou verzi. Teď můžete posoudit, v čem jsme ji vylepšili.
Nejtěžší při natáčení bylo, nedívat se moc kolem sebe. V jednu chvíli jsme se totiž ocitli uprostřed půvabných dívek „nahoře bez", které jsme sice nemohli natáčet v detailu, ale i tak se nám občas nechtěně podařilo zabrousit s kamerou tam, kde už to pomalu přestává být slušné.

Znáte tuhle krokodýlí farmu? Najdete ji na cestě do Provence, je kousek od Montelimaru a určitě stojí za zastávku.

Přiznám se, že nejsem tak velkým obdivovatelem krokodýlů, dokonce vlastně nemám ty záludné plazy vůbec rád. Hodiny číhají ve vodě na kořist, vypadají jako kus klacku a když se k nim obět přiblíží – tak udělají chlamst. Jeden můj známý, přišel o syna, kterého si pamatuji ještě když byl malý, tak, že mu během cesty po Africe dovolil, aby se vykoupal v jezeře – právě tam na něj krokodýl čekal. Možná nás ale na druhou stranu ta monstra fascinují – ostatně právě proto sledujeme filmy s velkým bílým žralokem, i když bychom ho v moři potkat nechtěli.

Lepší místo ke svému životu by si Auguste Renoir asi jen těžko mohl přát. Z svého domu v Colette měl krásný výhled na moře, v zahradě, jak slyšíte, o sobě dávaly vědět cikády, měl to božský klid – přesto tady vůbec nebyl šťastný.

Dokonce napsal některým svým přátelům, že se v domě cítí jako v klášteře, a navíc si koupil byt v Nice, kam často mizel, je to trochu paradoxní, zahradu měl rád, ale dům už ne, možná je to tím, že tady strávil posledních jedenáct let svého života a to část, kdy už nebyl zdravotně v pořádku, dům měl proto spojený hlavně s bolestí, vysvětluje mi ředitelka muzea Virginie Journiacová, zahrada je opravdu překrásná, zrovna se připravuje jeden z večerních koncertů, které se tu v létě pořádají, bloumám tak kolem a jen se ubezpečuji, že mám stejné pocity jaké ostatní návštěvníci.

V našich knihkupectvích můžete najít objemnou knihu, která se jmenue Moje francouzská kuchyně. Napsal ji Auguste Escoffier, který je považován za krále francouzských kuchařů, v knize shromáždil recepty tvořící páteř francouzské gastronomie. Takhle vypadá jeho muzeum.

Ještě před dvěma týdny jsem vůbec netušil, že se Auguste Escoffier narodil na Azurovém pobřeží a že má ve svém rodném domě dokonce muzeum. Do té doby jsem neslyšel ani o vesničce Villeneuve-Loubet, kterou najdete jen kousek od Cagnes sur Mer, kde žil Renoir. Ale jednou jsem si takhle prohlížel reklamní časopis o všech možných akcích, které nabízí Azurové pobřeží v létě a všiml si unikátní výstavy „Ženy za plotnou", která probíhala právě v rodném domě známého kuchaře.

Na hřbitov v Colleville sur Mer jsem se dostal zrovna ve chvíli, kdy tam vyznamenávali válečné veterány. Za fotografii chtěl Ducky nejprve padesát eur, potom cigarety a pak už se jen chechtal. Obamu na fotce nemám, veteráni byli zajímavější. A zajímavější byla i zastávka v Port en Bessin u našeho Military Clubu. Ale o tom až za týden. Tady je reportáž, která se na D-Day vysílala v Zápisníku zahraničních zpravodajů

Colleville sur mer je místo, které bere dech. Tisíce bílých křížů, kolem nichž se pomalu pohybují rodinní příslušníci padlých vojáků či jen náhodní turisté, kteří jim přišli vzdát hold kontrastují s ostře zeleným nízko střiženým trávníkem a nádherně modrým mořem v pozadí. Na americký hřbitov přicházím právě ve chvíli, kdy se v jedné jeho části koná malá slavnost – Věnec k pomníku padlých tu pokládá skupinka válečných veteránů, přesněji pokládají je za ně velitelé z amerických základen v Německu, většina z těch veteránů je totiž na vozíku a těžce se pohybují.

Takhle to vypadalo v Cannes. Přikládám text ze Zápisníku zahraničních zpravodajů, který se vysílal v neděli 24.5. Skončilo mé období cestování, teď už bych se měl hlásit častěji.

Quentin Tarantino tančí na červeném koberci a pak se se svým týmem vydá po schodech vzhůru. Jeho pocity bych přirovnal k pocitům studenta, který je vyvolán, jde k tabuli a ví, že se učil. Tarantino je naprosto uvolněný, ví, že udělal dobrý film. Ostatně ti, co ho viděli, to potvrzují.