Jan Šmíd - Blog zpravodaje Českého rozhlasu

Obrázky z Provence podruhé - ukázky!

Děkuji vám všem, kteří jste se za mnou přišli podívat do Tábora, Českých Budějovic a Plzně a oceňuji zejména ty, kteří dokázali stát v Praze u rozhlasu frontu v takové zimě. Příště s tím něco musíme udělat, doufám, že jste to ve zdraví přežili. V každém případě jsme asi utvořili rekord, dvě hodiny a čtyřicet minut jsem asi ještě nikdy nepodepisoval. Už vás zdravím z Paříže, brzy dám o sobě zase vědět.

Úvod

„Posílám Ti fotku toho domečku, který se mi líbí. Snažila jsem se najít jeho majitele, ale stále se mi to nepodařilo. Zeptala bych se jich, za kolik by ho prodali. Třeba by to nebylo tak drahé, když tam vůbec nejsou,“ napsala mi před časem kamarádka Blanka a já pořád nevím, jestli si dělala legraci, či se vážně zabývala otázkou, zda-li by ten malý domeček kousek od Ramatuelle mohl být na prodej. Mít domek v Provenci je asi snem mnohých z nás. A pro většinu z nás, včetně mne, je to sen zcela jistě nedostižný. Ale snít nám přece nikdo zakázat nemůže. Celkem reálnější představu o tom, jak by tak mohl provensálský život vypadat, nám nastínil britský spisovatel Peter Mayle ve svém bestselleru Rok v Provenci. Do té doby si mnozí představovali, že si na stará kolena pořídí něco na jihu Francie a budou tam šťastně dožívat. A Mayle jim najednou ukázal – takhle by to mohlo vypadat. Budou s tím i starosti, ale v podstatě je vaše volba správná – bude vás to bavit. Na svých cestách jsem tady potkal řadu lidí, kteří si svůj sen tímto způsobem splnili. Jejich životní příběhy jsou až obdivuhodně identické. Pracovali ve finančnictví, marketingu či byznyse – tedy v oborech podle mého dosti nudných – vydělali si spoustu peněz a v určité životní etapě si řekli: „Dost, je třeba začít znovu.“ Koupili si domek ve více či méně zbědovaném stavu, investovali do něj a žijí tak, jak se tady žije. Chodí na trh a celé dny debatují o tom, co dobrého si uvaří. Popíjejí víno a mnozí ho začali dokonce sami vyrábět. I když bydlí na vesnici či na úplných samotách, díky internetu vědí dobře, co se děje a mohou s okolním světem komunikovat. Před mnoha lety jsem v knížce Tenkrát v Americe psal o tehdy velkém trendu – odstěhovat se do Arizony, nejlépe Phoenixu, kde je úžasné klima a tam pracovat úplně stejně jako v Bostonu, Chicagu či dalších velkých městech. Přesně to začínal umožňovat internet. Dnes doba ještě více pokročila, on-line už jsou téměř všichni a je v podstatě jedno, kde v práci sedíte. A když máte navíc svobodné povolání a nemusíte řešit pracovní věci „v týmu“, může váš sen dostat konkrétnější obrysy. A nebo už nechcete naopak vůbec nic řešit a jen si užívat. Když na to máte. Když jsem četl Rok v Provenci, říkal jsem si, že bych chtěl někdy Maylea osobně potkat. Učinil jsem v tomto směru pár chabých pokusů a nakonec se mi to povedlo bez toho, aniž bych se nějak výrazně snažil. Bylo to velmi příjemné setkání, jako je ostatně každé setkání se šťastným člověkem. Co mě na tom tak moc zajímalo? To, že mu v podstatě tak trochu závidím? Ale to možná my všichni. I když na druhou stranu, třeba by nás ten klidný provensálský život bavil jen chvíli… Nové Obrázky z Provence jsou plné příběhů těch, kteří změnili svůj život a vyměnili ho za klidnější, romantičtější, pomalejší ale možná výrazně plnější. Když jsem tak přemýšlel o tom, v čem se liší toto pokračování od první knihy, Obrázky z Provence, napadlo mě, že bude možná méně turistické. Když jsem psal Obrázky z Provence, věděl jsem o tomto regionu o poznání méně než teď. Byla to vlastně hodně „impresionistická“ knížka, nebyl jsem v té době schopen komunikovat ve francouzštině, vlastně jsem se tam dostal jen dva roky po mém příjezdu ze Spojených států, kde jsem strávil výraznou část svého „dospělého“ života. Jsou to tedy spíše mé dojmy a pocity. Je zajímavé, že si ještě teď, po více než osmi letech, vybavuji přesné detaily z toho, jak knížka vznikala. Kapitolu o Gerardu Philipovi jsem například psal v italské Perugii, v nádherné zahrádce malého domečku, kde během své stáže bydlela Chouchou, tehdy moje učitelka francouzštiny. V Saint Tropez jsem už bohužel nenašel tlouštíka, ale zato se setkal se Simone Dicksteinovou a objevil úplně jiné město. V prvních Obrázcích jsem se také zmínil o malém chlapci Zazim, kterého občas hlídal mladičký Roger Vadim. Právě Zazi a titulní strana časopisu Elle, z které chtěl Vadim dělat letadlo, přispěli k objevení Brigitte Bardotové. Zaziho otec, herec Daniel Gélin patřil k pravidelným návštěvníkům nově vznikajících klubů v Saint-Tropez a později jsem se díky kreslíři Jiřímu Slívovi setkal v Paříži i s jeho matkou Danielle Delormeovou. První láskou právě Gerarda Philipa… Po osmi letech vyšly Obrázky z Provence ve druhém vydání, v jiné grafické úpravě, která se více podobá dalším Obrázkům z jiných francouzských regionů. Pozornější čtenáři, kteří v Provence už byli, v ní asi našli několik málo nepřesností, které se tam, v porovnání s první knihou, vloudily. Objevily se u popisků fotografií v kapitole Village Perchés a došlo k nim až ve studiu, poté, co byla kniha připravena do tisku. Takže se například u malé fotky uvnitř kapitoly objevil popisek Gordes, který patří velké fotce na protější straně. Většina z vás samozřejmě dobře ví, že se jedná o vesničku Rousillon, která je také na obálce knihy. K druhém vydání Obrázků jsem chtěl přibalit i DVD Postřehy z Provence, které jsme točili před osmi lety. Bohužel, stejně jako v případě Burgundska, se nám stále nepodařilo získat od České televize práva k jejímu vydání na tomto nosiči. Pořád na tom však pracujeme a věříme, že je nakonec budeme v brzké době schopni vydat. Teď jsou před vámi Nové Obrázky z Provence. Není to turistický průvodce, ani v této knížce nenajdete řadu míst, která turisté hojně navštěvují. Ten subjektivní pohled mi umožňuje zastavit se tam, kde se mi líbí a vyprávět vám o nich. A pokud považuji, bez ohledu na nezpochybnitelnou atraktivitu moře, za nejkrásnější místa celé Provence okolí Luberonu, doufám, že je to poznat. A ti z vás, kteří místa jako Bonnieux, Ménerbes či Lourmarin navštívili, z nich mají podobný pocit…

Peter Mayle vešel do kavárny Chez Gaby. Vypadal tak, jak jsem si ho představoval. Dobře naložen, pod sáčkem se mu trochu rýsovalo bříško, vlasů měl tolik jako já ve dvaceti a hlavně šel neuvěřitelně svěže. To ty procházky v lese. Nehádal bych mu blížící se sedmdesátku; bylo vidět, že na tom dobrém jídle, kterým se cpe, něco bude. Nebo na dobrém víně. A to nemluvím o olivách, které mu rostou na zahradě a z nichž si dělá svůj vlastní olivový olej. Peter Mayle vypadal jako zosobněné zdraví. Prostě francouzský paradox vyzkoušený na Angličanovi. „Jak chcete mluvit? Mám celkem dobrou angličtinu,“ přivítal mě zvesela a objednal dvě kávy. S personálem se zjevně dobře znal. „To si dáváte schůzky vždy tady?“ zajímalo mě. „Většinou ano. Mám totiž k tomuto místu zvláštní vztah. Když jsem se svou ženou a dvěma hladovými psy… nebo přesněji – když jsem se svou hladovou ženou a dvěma hladovými psy dorazil poprvé do Lourmarinu, byly dvě hodiny ráno. Všude zavírali, ale tady nám dali najíst, přestože už se chystali spát. A proto se sem pořád vracím,“ dodává.

„ V Londýně už začalo skutečné léto, takže kapky deště, které dopadaly Maxu Skinnerovi na tvář, byly téměř teplé.“ Mayle se s tím skutečně nemazlil a hned první věta celého románu musela jasně ukázat, že když bude řeč o Londýně, bude se mluvit o ponurém místě, kde stále prší, a přijde-li řeč na Provence, bude sluníčkem celá prosvícená. Ridley Scott pokračoval v tomto duchu, takže na okna supermoderního úřadu v Londýně dopadaly kapky s až trochu stereotypní pravidelností, zatímco záběry z Provence připomínaly videoklipy natočené pro turistický úřad s cílem přilákat do tohoto regionu co nejvíce cizinců. Scott zná oblast Luberonu velmi dobře, ale přesto dal filmovému úřadu v Apt za úkol najít pro natáčení vhodné lokality – zejména zámek, kde se bude odehrávat hlavní část filmu. V Apt jsem se setkal s Marie-Laure Pessemesseovou, která měla hledání lokality na starost. Prozradila mi, že Château la Canorgue viděl Scott jako první. Šel se podívat ještě na deset či jedenáct dalších míst, ale pak se vrátil sem. Zámek se mu zamlouval zejména proto, že odpolední slunce, které si hledalo skulinky mezi větvemi stromů, dopadalo na zámek a barvilo ho do nádherně okrové barvy. To světlo bylo skutečně kouzelné a Scott to okamžitě pochopil. Právě záběry zámku patří ve filmu k vůbec nejhezčím, i když je to idealizovaný pohled na Provence. Režisér zřejmě věděl od samého počátku, že lepší místo už nenajde, a na ta ostatní se jel podívat jen kvůli jistotě. Samotný film potvrdil, že to byla dobrá volba.

Na stěnách „degustační“ místnosti jsou fotografie z filmu. Jean-Pierre je na nich jak s Ridleym Scottem, tak s Russellem Crowem. Přestože musel kvůli zájmu zejména Italů, v jejichž zemi byl film velmi populární, dát před zámek ceduli zakazující vstup na pozemky, neboť se mu lidé začali procházet po zahradě, nijak neskrývá, že film pomohl hodně jeho vínu. A také si během natáčení užil: „S filmováním je to obtížné. Žena měla pořád hrůzu z toho, že se uvnitř něco rozbije. Tomu zabránit nemůžete, ale když už něco rozbili, tak to zase spravili.“ Jinak se celý film točil prakticky tadym i když několik scén je z okolí.Scéna, v níž Marion Cotillardová spadne z kola, se natáčela u Aptu, v Gordes pak scéna z restaurace. Velká oslava se točila v malé vesničce Cucuron, kde by se měl určitě každý zastavit. Najdete tu totiž nádherné jezírko, kolem něhož se několikrát týdně pořádají trhy. Kolem dokola jsou restaurace a jedna z nich má dokonce hvězdičku od Michelina. Točil se tu i film Husar na střeše s Juliette Binocheovou. Když Ridley svůj film dokončil, pozval všechny místní na projekci do malého kina právě v Cucuronu.

Hvězdy naloží oficiální festivalový vůz před hotelem a po bulváru Croisette s nimi dojede až před červený koberec. Někteří filmoví „hrdinové“ si tyto chvíle opravdu vychutnávají. Zatímco ženy řádí na koberci a dávají fotografům možnost zabrat je opravdu ze všech nejnemožnějších úhlů (některým z nich přitom z róby občas něco hezkého kulatého vypadne – v tom případě je pravděpodobnost, že se fotka do časopisů dostane, hodně vysoká), muži se často vydají k ochranným bariérám, aby se několika fanynkám, které poté zpravidla omdlí, alespoň podepsali. Přesně takhle všechny překvapil Alain Delon. Z automobilu vystoupil a zamířil k šílícím fanouškům. Přesně do míst, kde už číhal kolega Šibík…

Přes den jsem Honzu vůbec neviděl. S jedinou výjimkou. Zašli jsme společně do českého stánku. Do zóny národních center musíte mít akreditaci, ale Honza si dokáže poradit. Když se ho dozorčí u vchodu pokouší zdvořile zastavit se slovy „Mohl bych vidět vaši akreditaci,“ Honza, který volí účinnou strategii, jen utrousí „Forget, hotel!“ a mašíruje dál bez zjevné snahy zastavit se a se strážcem v saku diskutovat. Ten jen mávne rukou. Český stánek je oázou našeho filmu. Právě tady si dávají schůzky se svými partnery naši producenti, prodávají a nakupují se tu filmy. Potkáte tu třeba Kryštofa Muchu, výkonného ředitele festivalu v Karlových Varech, nebo Evu Zaoralovou, prezentují se tu filmová studia Barrandov, festival ve Zlíně, Juraj Herz přijel vyprávět o svých chystaných projektech včetně filmu Tma a na poslední dny sem dorazil i Václav Marhoul, shánějící koproducenty na svůj válečný film Tobruk (což se mu podařilo, film v době psaní těchto řádků sklízí ovace v kinosálech). Potkal jsem ho tady i o rok později. Na hotelu jsme se dívali na finále Ligy mistrů a pak mě Václav pozval na promítání desetiminutové trajleru na tuniský stánek – právě v Tunisku se film natáčel. První, co mě okamžitě upoutalo, byla hudba. Okamžitě jsem si vzpomněl na Poslední pokušení Ježíše Krista. Nebyl jsem daleko, Richard Horowitz dělal hudbu i k tomuto filmu. Václavovi se podařil skvělý úlovek.

Akvarely, které budou otevírat každou ze čtrnácti kapitol, namaloval speciálně pro tuto knihu akademický malíř Miroslav Konrád

««« Předchozí text: Autogramiády Obrázků z Provence podruhé Následující text: ZZZ - sobota - 13.12. Barevny svet Lyonu »»»

Jan Šmíd | 26.10.2008 Ne 23:37 | Deník Jana Šmída | trvalý odkaz | tisk | 2538 x